"V některých rodinách jsou ty vzorce hodně silné a předávané po generace..Valkýra si nerozumí s matkou, dcera Valkýry si nerozumí s matkou, první dcery v rodině přijdou "brzo,nečekaně, nevhod", matky by chtěly mít povahově jiné dcery ( které jsou bohužel " celý táta", popřípadě po otcově linii)..Je to jen jiná obdoba téhož..
Dá to velkou práci tu " kletbu " prolomit.."

Ono to opravdu JE jako kletba. Už jsem měla desítky hodin naježděných v autě (polema, loukama, lesama), pomalá jízda v autě mě uklidňuje, při poslechu oblíbené muziky, uslzená, hotová, vyřízená - ze sebe, ze své rodiny, ze své nadváhy, vzhledu, svých slabostí, drzých dětí, nechápajícího manžela (jako bychom na sebe mluvili jiným jazykem), ze své minulosti obecně, z toho, jak v prdeli byla vždycky máma, babička, prý i prababička...Ani jedna z nich nedopadla dobře V mužské linii, takovej hnus, biologický otec, jeho otec, mí dědové, strýc - psycholožka kdysi kreslila ty rodinné vztahy a stěžejní události, když to dokreslila, chvíli na to koukala a řekla akorát "fuuuj"
Už jsem si v hlavě sumírovala dopis svým dětem, ve kterém vysvětlím, že jsem po několikaletém zvažování situace jsem považovala za nejčestnější to "statečně" ukončit.
A co vidím kolem sebe, každej má ty svoje rodinné hnoje, v čem kolikrát vyrůstají některé děti - to snad ani PB není doma