Miluju návštěvy a jako důkaz tu mám 18 talířů, mnoho stolů, židlí, přes 150 skleniček (teda před 10 lety, teď jich asi bude víc). Před 20 lety tu bylo každý druhý víkend tak 15–30 lidí. Pak to postupně ustávalo (hodně dobře funguje odjet aspoň na půl roku do zahraničí, oni pak jezdit přestanou).

Nakonec se ze mě z pandemických důvodů stal jezevec a užívám si, že jsou návštěvy výjimečné a nepočetné. Pořádáme je hlavně venku, nikdy přesně nevím, jestli hlavně kvůli návštěvě nebo nám. Taky je v poslední době dost nejasné, jestli se návštěva neurazí, když si nenasadím respirátor, nebo když ji naopak nezlíbám na obě líce.

Pár návštěv nedorazilo kvůli nejasné epidemiologické situaci (dítě ráno zakašlalo, "ten pitomec, co u nás v neděli obědval, zatajil, že má pozitivního bráchu" apod.), blížícím se narozeninám babičky (přece ji nezabijeme měsíc před oslavou stovky), nastávajícímu nebo nedávnému očkování.

Tím chci říct, že to funguje, takže jestli neumíš říkat ne, tak pandemie by ti možná mohla pomoci. "Mně ňák škrábe v krku" je společensky uznávaný způsob, jak se vyhnout kontaktu