Marťasíno,
já nevím, jak to probíhalo o hodinách matematiky, ale viděla jsem písemky na rodičáku. V podstatě od první třídy bylo vidět, jak zoufale ho nebaví opakovat furt dokola triviální operace typu sčítání, odčítání, ignoroval znamínka, plus nebo mínus, střídal to, jak se mu asi zrovna chtělo. V pozdějších ročnících si to prostě počítal "po svém". Ovšem jak nebyl ten "excelentní opakovač postupů", tak až někdy v osmičce přišla matikářka (ta původní, za kterou rok zaskakovala ona zmiňovaná) "nadšeně" na to, že si syn umí v podstatě cokoli odvodit, i když je to třeba mnohem komplikovanější než "školní postup". Popisovala mi, jak by ji "nikdy nenapadlo" to takhle počítat, ale že to "fakt vyjde".
Na gymplu byl pak už branej jako skvělej matikář, kterýmu průběžně někdo z učitelů "rozmlouval" studium na PřF, že je ho na to škoda. Na základce měl ovšem do sedmičky z matiky trojky.