Janinko,

pozoruju u sebe podobný tendence. Co mě dřív bavilo, mě dneska - no nebaví by bylo špatný slovo. spíš mě to irituje, protože už vidím, jak to dopadne, jak ten člověk jedná špatně, nebo mě irituje to, že je to nereálné, že by to ve skutečnosti takhle být nemohlo. Nebo ten příběh domýšlím dál než jde autor, takže příběh má sice navenek hepyend, ale mně už to šrotuje v hlavě, jak by to bylo dál, jak je sice fajn, že se ti dva nakonec dali dohromady, ale stejně se budou hádat, až ona bude doma s dítětem nebo kvůli tchýni nebo penězům nebo škole a ze sladkýho děťátka bude nafoukanec, feťák, blbka, co se nechá zbouchnout každým hovadem atd. Jsem prostě taková pesimistická ohledně vztahů. Asi je to tím, jak jsem se ve vztahu zklamala já.

Mně samotnou ten můj přístup štve, ráda bych si věci užila, ale nějak to nejde.