"...ale mě babička pořád od ostatních odtahovala, že jsou špatní, horší než my, to dělala už i tátovi."

Val,
no, a v tom je většinou ten zakopaný pes.
V pěstování pocitu vlastní výjimečnosti a snaze o to, aby ji ostatní "uznávali".

Tuším, že v korespondenci Stanislawa Przybyszewského je zmíněna historka, jak po premiéře hry přišel za Przybyszewským nějaký student a oslovil jej "Mistře".
Przybyszewski reagoval slovy: "Nejsem žádný mistr. Jsem stejný osel jako všichni ostatní."

Čím dřív si to člověk uvědomí, tím snáze se mu po zbytek života funguje.
Je to nesmírně osvobozující.