Valkýro, já jsem byla i na VŠ dobrá, měla jsem že zkoušek jen jednu trojku a nikdy mě nevyrazili. Mám i doktorát. Byla jsem schopná z naučit se teorii lecceho, ale v praxi je to tragédie. Mně nedocházeji věci, které by byly zřejmé i uklízečce. S lidmi taky neumím moc jednat, protože se lidí bojím. Nerada s někým mluvím osobně nebo telefonicky, radši píšu. A to jsem v poslední práci musela jednat s klienty. Pro mě hrozný stres. Nemám to tak, že bych se nevyznala v mezilidských vztazích jako to mají třeba autisti, já se prostě cizích lidí bojím. Za svůj život jsem se už hodně v tomto zlepšila, v mládí jsem se bála jít i nakoupit do samoobsluhy, že by mi tam pokladní mohla vynadat. Dnes jsem schopná absolvovat i small talk s cizím člověkem, ale je mi to nesmírně nepříjemné. Nejhorší je pro mě objednat si nějakého řemeslníka, to jsem úplně mrtvá strachy. Nevím, čeho konkrétně se bojím, ale mám záchvaty paniky. Když jsem potřebovala něco pracovního, bylo to lepší, ale i tak vždy trvalo i několik dnů, než jsem se k tomu odhodlala a musela jsem si to předem nacvičit. Neexistovalo popadnout telefon a z čisté vody něco vyřizovat. Strašně jsem si vždy přála být klidná a sebevědomá, vědět, co chci a umět si všecko zařídit, ale i když se to časem zlepšilo, pořád to neumím. Moje maminka byla taky taková a nikdy se to nezlepšilo. Tak to mám asi do smrti.