Před časem jsme se s přítelkyní dost nepěkně pohádali a prakticky se nebavíme. Důvodem bylo, že jsem navrhnul koupit nové (zánovní, šikovně ojeté) auto. V rodině již jedno auto máme, patří přítelkyni, já jsem o to své před pár lety přišel při nehodě kterou jsem nezavinil. Shodou okolností jsme tehdy museli řešit bydlení, takže hypotéka dostala přednost (rodina se dusí), s dohodou že "až to půjde" se opět druhé (moje) auto koupí. Před časem se nám povedlo šikovně hypotéku refinancovat, takže rezerva na úvěr by byla, navíc mám možnost opravdu výhodné úrokové sazby než opět půjčky a hlavně i auta zdraží, což je vcelku jistá prognóza.
Auto, které v současnosti máme je již 18 let staré, nepatří k nejspolehlivějším, navíc je to SUV 4x4 2.0 benzín automat takže to žere jak tank, pod 10 litrů se s tím na spotřebě nedostanete, ve městě tak 12-14l/100km. Přítelkyně se jej ale za žádnou cenu nechce vzdát, připadlo mi tedy logické nechat to staré dojezdit a pořídit něco novějšího a úspornějšího, hlavně když chce jezdit na výlety přes půl republiky. Samozřejmě žádný kabriolet na frajeření po městě, rodinný vůz, můj favorit byl Octavia III combi.
Když jsem tedy návrh předložil přítelkyně se na mě vcelku tvrdě obořila "na co zrovna ty tak strašně potřebuješ auto? Kdykoliv si můžeš vzít moje!" To ano, mohu, ale téměř vždy se to neobejde bez řečí a ksichtů, už mi i vyčetla že se musí omezovat a přizpůsobovat když si auto na celý den vezmu. Jednou jsem měl odvážet do Čech babičku, když byla na návštěvě u našich a jaké bylo překvapení když ráno vstanu a auto pryč. Přijela odněkud z obchodu až za hodinu a naši i skoro 90-letá babička na mě čekali. Strašně jsme se tehdy kvůli tomu pohádali a na konci řekla "pardón že jsem si někam jela svým autem".
Druhá věc je to, že vzít si auto na celý den do práce (dělám 12h směny) když vím, že ona jede do práce, do obchodu, pro dítě do školky...to jí ho radši nechám a jezdím na kole. Horší to je když je hnusně, už se mi kolikrát kolegové v práci smáli jak jezdím na kole s deštníkem.
Před pár dny jsem na otázku jak to teda bude s tím autem, jestli ho kupuji, odpověděl že jsem to zatím pustil k vodě, že nechci aby to bylo důvodem hádek a rozepří. Následovala nová scéna a hádka na jejímž konci bylo "tak si to auto teda kup jestli je to tvůj sen a nemůžeš bez toho být, ať ti tady shnije před barákem!"
Cítím se zklamaný a frustrovaný, ani nevím jestli bych z něj vůbec měl radost. Předchozích 20 let jsem vždy auto měl a bral ho jako svůj osobní životní standard. Uznal bych, kdyby to bylo z rozežranosti, kdybych každý rok auta střídal nebo měl auto, tři motorky a chtěl čtvrtou. Ale pokud je to nutností a podepřeno rozumnými argumenty. Navíc pokud vcelku slušně vydělávám, proč si nekoupit to, po čem toužím, život je krátký. Do rodinného rozpočtu dávám měsíčně kolem 30 tisíc, přítelkyně 5000, již několik let se po mateřské pokouší (zatím nepříliš úspěšně) podnikat, takže to v podstatě táhnu celé sám, ze zbytku se snažím něco našetřit, obvykle se to investuje do baráku, potřeb rodiny, výletů apod.
Krom našeho 6-letého syna s námi žije ještě 19-letá dcera přítelkyně z minulého manželství, úderem osmnáctin jí tatínek sehnal starší auto (které nikomu nepůjčí). Když jsem tehdy namítl, že jako studentka nebude mít peníze na naftu, pojistku ani opravy, či servis, bylo mi naznačeno že to není můj problém. "Tatínkova myška" chce auto, tak bude mít auto.
Já jsem (snad) také právoplatný člen rodiny, ale když chci auto já je oheň na střeše. Tak poraďte co s tím?