To ale mluvíš o soukromé hudebce, jestli to dobře chápu? To je obvykle hudebně-didaktické peklo. Moje děti učí kolegové, chodí k nám domů, platím jim za to a považuji to dobře utracení peníze. Jednak je to logistický veget a kromě toho slyším přesně, co a jak dělají, ne že bych nedůvěřovala, vím, že lidi, kteří je učí, učit umí a mají CO naučit, ale mnohem snáz pak dohlédnu na cvičení. Kromě toho, pokud něco je, protože třeba na saxofon nehraju, resp. teď už trochu jo, ale prostě vím houby a dcery učitelka mi řekne, co a jak, na co se musí dohlédnout a jak. Celý proces to hodně zefektivní, protože ohlídat technické věci na nástroji, který sám nezvládáš, je docela těžké. Vokalistu mám zatím na párku, ale taky potřebujeme paní učitelku, protože kovářova kobyla a hlavně mně to nevěří, musí to mít od paní učitelky osobně. Je to dražší než hudebka, ale ne o tolik, hodina je flexibilní, když se stane, že nemají nacvičeno, není, atd. Hraní bez výrazu neexistuje. Protože to totiž není hraní. Existuje hraní bez techniky, ne že by se to dobře poslouchalo, ale na to je právě ta výuka. Běžný přístup v hudebce: "Nejdřív to zvládneme technicky a pak přidáme výraz." je hudebně invalidní. V soukromé hudebce se to redukuje na: "Uděláme to nějak, hlavně ať si užijeme, že jsme na scéně, rodiče stejně nic jiného nechtějí, než vidět, jak jejich dítě účinkuje." je no comment. Podle mě učitel by měl hrát společně se žáky, vlastně skoro pořád. Akorát je blbý, když učitel nemá jiný kšeft, než koncerty svých žáků.