U mě to není otázka odvahy.

Jako zdravý jedinec bych se nyní nenechala očkovat ani kvůli chřipce např.. Moji rodiče se od jisté doby, co mají zdravotní problémy a hůř se vzpomatovávají z různých nemocí např. chřipka, už také očkují.

Já beru zatím chřipky, angíny atd.. jako součást životního cyklu. Nedělají mi větší problém. Po koroně jsem 4 měsíce nic necítila, bylo to nepříjemné. Ale kamarádka, očkovaná zdravotní sestra měla kornu také a necítila stejně jako já.

Mám zdravé děti. Antibiotika neměly snad 4-5 let?! Každý rok si projdou nějakou chřipkou, nevolností atd.. K léčení nám zatím vždy stačí zpomalit tempo, zalehnout a pít bylinné čaje.

Snažíme se dbát na stravu. Kupujeme především lokální potraviny. Nejsme žádní eko, bio rácio, ale přemýšlíme nad tím, jak se k nám která potravina dostává a co našemu tělu může dát, jak je balená.

...prostě jak to vysvětlit. Očkování proti kovidu není pro mne otázka odvahy - jít do toho nebo ne. Pokud by naší zemi zachvátila např. ebola chovala bych se přirozeně jinak.
Průběžně vyhodnocuji, chráním mláďata. Chápu, že koronavirus není chřipka, ale pro naší skupinu nepředstavuje nějaké extrémní riziko. Moje děti spotrují a pravděpodobnost, že se zraní tak, že už se svému sportu nebudou moci věnovat, tak jako doposud je vyšší než to, že prodělají špatný průběh koronaviru. Nebo jak to tak nějak říci.

Asi to znáte v tý podobě, když se rozhodujete, jestli je dítě už dostatečně zralé na to, aby jelo samo 300km vlakem. Vyhodnocujete rizika, obavy má člověk dokud se dítě neohlásí telefonem z cílové stanice. ...ale riziko pořád trvá i po té co zavolá domů se může stát ještě 1000 věcí.

Pokud moje děti dojdou k přesvědčení, že očkované být chtějí nebudu jim bránit.