Yuki, Monty, co to děláte? Haníte si jedna druhé děti, které ta druhá ani nezná?
Přiznám se, že sem o dětech už píšu jen obecné věci, nic konkrétního, protože když jsem si zejména u nejstarší párkrát potřebovala postěžovat braly to taky některé jako signál uvolnit jakékoli zábrany a hezky se do mě i do ní pustit. Ale u vás dvou bych to tak nějak nečekala, virtuálně jste mi sympatické obě, tak co vás žere?

Moje děti za lockdownu sociálně trpěly, i ty, které do školy chodily (prvňák a přípravka). U dcer se jakékoli třídní sociální vazby porušily až ztratily, už si nepíší třeba přes whatsapp, děti z jejich třídy, které se znají třeba už od školky se i během lockdownu dále stýkaly a třeba u sebe i přespávaly apod, to nebyl náš případ, nechtěla jsem s nikým úplně zbytečně družit. A dcery měly výhodu, že na tajňačku tak nějak sportovaly, ale se zbytkem oddílu se viděly vždycky v rychlosti před tréninkem a pak šup šup zase pryč, sotva se stačili pozdravit. Synové sice chodili do školy, ale ne do družiny ani většinou na obědy, někdy ani do školy ne, s kamarády se neviděli, vlastně si je v nových kolektivech ani nestačili udělat, a se sportem měli utrum, jejich oddíl začal trénovat až v půlce května a to v jiném složení, než předtím. Na druhou stranu holkám lockdown prospěl, předškolák trpěl nedostatkem pozornosti, prvňák trpěl a já taky pokusy ho učit. Na druhou stranu nám (zatím) nikdo neumřel ani nikdo z rodiny neskončil v těžkém stavu v nemocnici, což beru jako významné plus.