půlko, to je fakt smutný...
tak asi máme štěstí na školu... jako jo, paní učitelka mi řekne, že syn je svůj, že naprosto ignoruje realitu a jede si svůj svět, ale hned dodá, že je chytrej, nezlobí nijak záměrně, když má průšvih, tak ho uzná... no a že holt nemá občas ani jednu tužku, je sice opruz, ale poznámky psané pastelkou jsou taky poznámky a že by bylo fajn na něj zatlačit i doma, aby na ty úkoly tak nekašlal... já jí vylíčím naše denodenní dohady o dělání úkolů, ona se zasměje a konstatuje, že jí to bylo jasné... když si vzpomenu na dusno, které jsem kvůli stejným věcem zažívala já, jako dítě, jsem šťastná, že jeho to nepotkává... beztak to dusno nevedlo k ničemu, jen jsem byla víc ve stresu (a občas se pozvracela)...
já prostě VÍM, že na ořezaných tužkách život nestojí - je to s nimi jednodušší, ale i bez nich se dá žít...