Romano, je mi jasné, že chceš pro syna to nejlepší... Jenže, sama píšeš, že se do něj nedokážeš vžít. Možná, kdybys zkusila místo tlaku na něj ho (obrazně řečeno) doprovázet - zajímat se víc o to, co zajímá jeho, třeba i na tom internetu, zeptat se ho, proč mu určité věci připadají zajímavé. Od toho se pak dá přejít i k tomu, co je důležité pro tebe. Teď je na to snad ještě čas. Jestli ale bude dlouhodobě cítit, že tě jeho svět nezajímá, uzavře se před tebou a váš vztah může být na dlouho zkažený.

To, co píšu, vychází jen z toho, co si myslím, že o vás vím tady z diskuzí, je možné, že je u vás doma všechno úplně jinak, tak jestli jsem mimo, omlouvám se.

Moje tři vlastní děti (mám/měla jsem i pěstounské, ale ty jsou většinou ještě úplně jiný level ) byly každé hodně jiné. Kdybych u syna v pubertě trvala na večerce v 10 večer, tak bych mu vzala čas, kdy byl nejaktivnější Dokonce když jsem se v období jeho puberty, kdy byl také dost uzavřený, chtěla dočkat nějakého smysluplného rozhovoru s ním, musela jsem čas od času vyčkat tak do jedné v noci, kdy se mu najednou chtělo povídat, a probrali jsme pak vše, od jeho plánů do budoucna, přes vztahy s kamarády, názor na drogy, až po ryze teoretické existenciální otázky
Jedna z dcer byla naopak ranní ptáče, ta chodila dobrovolně spát třeba v 8 večer.
Všechny děti jsou už dnes dospělé a myslím, že si všechny našly svou cestu. Taky mi každý z nich v určitém období vyčetl, co jsem dělala špatně (každý tak vnímal něco jiného ), ale dnes už snad můžu říct, že máme vztahy opravdu dobré.