Mně tohle připadá jako problém s vlastníma hranicema, resp. s tím, co jsi ochotná na sebe vzít.

Děláš, co bys "měla" podle mámy a nebo podle tchýně a nebo podle manžela... Myslím, že by stálo za pokus být v souladu se sebou, v tom konkrétním okamžiku. Přijde hulákání, kde jsou ty klíče. Na co se cítím? Je v pohodě zvednout se od kafe a pomoct s hledáním? A nebo už se ve mně vzmáhá vztek, že mě někdo prudí svým vlastním bordelářstvím?

Až teprve vím, jak mi je a co mi jde "od srdce", tak se podle toho zařídím. Buď vstanu a pohledám, nebo řeknu vlídně "nevím", "neviděla", "neuklidila" a piju kafe dál.

Já jsem tohle objevila ve vztahu k dětem. Když jsem supertrpělivá maminka, přestože uvnitř už skáču tři metry vysoko, dlouho to nevydrží a přijde nějakej výbuch kvůli hovadině (a děti na mě poprávu budou koukat jako na malichernou fúrii).

Člověk se vydrží chovat "líp", než na co v tý chvíli má, ale ne o moc a ne moc dlouho. Psychika si někde vybere daň. Ty možná nemůžeš za dvě hodiny zdrbat manžela jako sysla kvůli nějaký blbosti, protože to je dominantní typ, tak se to obrátí vůči tobě samé v nějakém psychickém propadu.

Nevnucuju, jen nabízím.