Zaizo, tady se začal hoodně řešit tvůj manžel, ale on s tvými pocity a stavy nemusí mít nic společného. Třeba jsi prostě taková. Třeba jsi prostě jako já, protože já mám tyhle stavy smutku, nepotřebnosti a neoblíbenosti celoživotně. Bez ohledu na manžely. I další lidi. Časem jsem zjistila, že to jsem prostě já a jen já si s tím můžu pomoct. Ano, částečně by ti s tím mohl pomoci i nějaký ten psychiatr, psycholog či psychoterapeut. Ale nakonec to stejně bude na tobě. Takže: ber to tak, že to tak je. Tyto stavy k tobě patří a ty víš, že přejdou a slunce zase zasvítí. Objektivně máš milujícího manžela, fajn děti a užitečnou práci. Tudíž objektivně dobrý. Subjektivně si musíš najít něco, co ti pomůže tvé stavy zvládat. Sebezpytování není špatné - vede k pochopení tebe a tvého přirozeného já. A pak si najdi něco, co chmury zahání - hudba, tanec, pohyb, příroda, zvířata, lidi, filmy, knihy, tvorba, sport .. Ve špatném období to jde ztuha, ale přemož se. A ten svůj dočasný stav přijmi a snaž se si ho užít. Polituj se, pobreč si, ale se i rozmazluj, buď na sebe hodná.. Ale zase moc se v tom nerochni.
Jsem jako ty, ale i jako tvůj manžel. Někdy svárlivá, netrpělivá, obviňující, hnusná, dominantní.. Takže mám trochu toho pochopení i pro tvého manžela. Je prostě takový. Zkus mu jasně říct - v klidu, co ti vadí a nedělá ti dobře. Třeba to pochopí a pokusí se o nápravu. Ale popravdě, v afektu to moc nejde a pak zbývá jen ta omluva. Tak mu to odpustˇ A neber na sebe žádnou vinu ani povinnost. Zkus vzepnout a vydolovat své seběvědomí a sebehodnotu, neřeš co není v tvé kompetenci - třeba ztracené klíče.
Já bych nepomáhala ani neposlouchala. Šla bych počkat ven.