Pátek to určitě nebyl. Spíš to úterý. Přivezla jsem zrovna ze školy našeho prvního pěstounského chlapce. Začal ten rok chodit do první třídy a moc nezvládal, tak jsem s ním každé odpoledne musela dost dohánět. Přišli jsme do kuchyně, kde běžela televize, a když jsem viděla na obrazovce mrakodrapy a kouř, podivila jsem se, co to manžela napadlo, dívat se odpoledne na nějaký katastrofický film. Teprve po chvíli mi došlo, že je to realita - a v přímém přenosu jsem pak sledovala náraz druhého letadla a zděšení v hlase reportéra. Po zbytek odpoledne už jsem u televize zůstala, školní úkoly jsme ten den prostě neudělali, a dost se mě dotklo, že se nad tím druhý den učitelka pozastavovala.