Dneska si říkám, kolik jsem měla volného času, když jsem to všechno stíhala přečíst. Když jsem dětem doporučila Den trifidů, tak jsem se k němu honem taky vrátila a překvapilo mě, jak je to dlouhá knížka. Pamatovala jsem si to spíš jako takovou rozsáhlejší povídku To samé Já, robot.
I když ony čtou taky pořádné bichle (byť teda jiný žánr).
Vybavuji si několik jejich knížek z poslední doby, kde je hlavní hrdina úplná nebo částečná mrtvola (něco od Neila Gaimana, zbytek bez pohledu do jejich knihovny nevím), vlastně si nějak nevzpomínám, kdy děti naposled četly něco bez mrtvol.

Když jsem jim slíbila, že Hitchcockovi Ptáci jsou horor, tak se skoro půlku filmu ošívaly, kde že je ten horor, bo je to samé lovey-dovey, byť to teda označily s úctou za esteticky špičkové dílo.