Nová Jano, pokud si to, "že to není nic vážného" uvědomují oba stejně a zároveň to oba stejně i chápou (např. pokud jde o věrnost nebo její míru), tak fajn. Co vím od kamarádek s dětmi staršími než moje, tak obvykle bohužel je někdo zamilovanější, resp. bere vztah vážněji než druhý (ne, že by třeba rovnou myslel na zakládání rodiny, ale představoval by si, že dokud vztah nebude ukončen, budou si věrní, případně že je možné plánovat alespoň ve výhledu jednoho týdne a ne čekat pořád ze dne na den, jestli něco bude nebo už ne).
Jedna moje kamarádka byla téměř nepříčetná, když si její 17 letá dcera našla přítele (nebo on jí, nevím), kterému bylo cca stejně jako rodičům. Ona to odůvodňovala tak, že on jejich vztah bere vážně v tom smyslu, že můžou plánovat, bavit se o budoucnosti (byť třeba jen o tom, že v listopadu plánují, že by mezi svátky mohli společně lyžovat), sám ji kontaktuje s návrhy (nemusí stále ona s rizikem, že dneska už chlapec půjde na procházku zase s někým jiným, i když byl minulý týden 3x s ní) ... Ona trávila u něj každé odpoledne (evidentně včetně sexu), večer ji přivezl bezpečně autem až před dům. Rodiče z toho byli totálně na nervy, co je to za úchylnost, ale když se výrazně zlepšil i školní prospěch dcery, která zároveň o ukončení nebo alespoň omezení vztahu odmítla uvažovat, tak co měli dělat ... Ani vlastně nevím, jestli spolu ještě jsou, ale určitě to vydrželo do (úspěšné) maturity ...