Ruth,
zoufalstvím bych to ve svém případě nenazývala. Prostě jsem si spočetla vlastnosti a schopnosti, které chci, vlastnosti, které nechci, a po několika špatných zkušenostech se rozhodla na to jít analyticky, ne přes chemii. Byla jsem atraktivní, chytrá, snadno navazovala kontakt, rozhodně jsem si nemohla stěžovat na nezájem mužů. Jen mě přitahovali vtipní a přelétaví a nedopadalo to dobře. A bůhvíproč jsem měla ve 26 letech pocit, že když to nevycházelo doteď, jsem porouchaná a nikdo takový, po kom toužím, neexistuje, tak jsem programově zvolila opak - tichého introverta. Když manžel místo romantické žádosti o ruku přišel s formulářem Žádost o uzavření manželství, měla jsem chuť kopnout ho kamsi, ale bylo mi líto rozejít se s ním a "ublížit tak hodnému klukovi", tak jsem kývla s tím, že je jen zabržděnej, ale že to je s ohledem na jeho rodinu pochopitelné a že vedle mě dozraje. Spletla jsem se na celé čáře. Sešlo se tam víc věcí, které byly špatně, ale za zoufalku se fakt nepovažuju.