Libik, já kočičková jsem. Byly to snad nejhezčí okamžiky mého dětství, na seníku s koťatama, úplně pro mě přestal existovat čas, překvapeně jsem zírala, že už se smráká, a přitom jsem na seník vylezla po obědě...milovala jsem to

Někde jsem četla takové pojednání o kočkových a psích lidech, že se to během života mění, podle toho, jaký element člověk ve svém životě potřebuje. Pejskař má rád loajalitu, oddanost, závislost, bezpodmínečnou lásku, život bok po boku....

Kočičkář umí víc dávat svobodu, svobodomyslnost ho nedráždí, dokonce i když je kočka evidentně nafoukaná až hrůza; oceňuje nezávislost zvířete, které se občas sebere a x dní vegetuje na obilném poli, nebo u sousedů - je to nevěra v přímém přenosu , ale té lásky (s vypočítavým nádechem), když se kočka vrátí a zase se blahosklonně svému živiteli věnuje

Máme obojí, kočičí smečku i pejska, o chloupeček bližší jsou mi kočky, chodí se mnou i na procházky se psem.