Libiku, řekla bych, že u tvého syna žádná porucha chování nebyla, "jen" jste měli smůlu na typ učitelky, kterých je bohužel ve školách pořád ještě hodně. Myslím, že i to, že teď v dospělosti je syn v pohodě, potvrzuje, že při lepším přístupu školy mohl být v pohodě i v dětství.
Jen prosím nedělej podobné závěry, jako někteří učitelé, kteří viní ze všech problémů dětí rodiče - neházej vše na učitelky. Není pravda, že dobrá učitelka zvládne jakékoliv dítě. Opravdu jsou děti s poruchami chování, které potřebují velmi specifický přístup. Učila jsem i v alternativní škole, kde se neznámkovalo, oceňovala se individualita dětí, hodně času jsme trávili v přírodě. Jenže možná právě proto se tam sešlo víc složitých dětí. A ono je rozdíl, jestli je ve třídě dítě, které potřebuje k pochopení učiva víc času, nebo je úzkostné, nebo hodně živé, nebo má své specifické zájmy a téměř nic jiného ho nezajímá. S tím vším se dá pracovat. Ale když se dítě na začátku každé hodiny zavře do skříně a odtamtud sprostě huláká? A můžeš se s ním stokrát snažit bavit o tom, proč to dělá, a jestli je něco, co by mu pomohlo, a není to nic platné. (Můj zážitek.) Nebo má tak nízký práh frustrační tolerance, že stačí, když se ho jiné dítě omylem dotkne, a ono je schopné ho praštit, škrtit, nebo něčím bodnout?
Bohužel existují i děti, které ze svých potíží nevyrostou a i jejich dospělý život je sérií vyhazovů z práce, rvaček, pobytů ve vězení, na psychiatrii, nebo mezi bezdomovci...