Nevím no, zrovna mne to celkem trápí, že nejsem lépe zajištěna. Nějaký majetek ve smyslu, že jsme měli kde bydlet jsme získali spíš z manželovi strany, jeho rodina byla celkově bohatší, děda továrník a nějaké restituce, jenže si to nechával pro sebe a pak jeho syn (tchán) to víceméně probendil, majetek zadlužil.
Já naopak z nemajetné rodiny, ovšem chytrých a pracovitých rodičů, takže za komunismu postavili barák, ale děti jsme byly 3, takže se na všem šetřilo (i kvůli té stavbě), na dovolené jsme byli za celé dětství jednou, oblečení téměř jen děděné apod. Ale žádná muka to nebyla, jídla bylo dost, zahrádka a mamka hodně pekla i vařila, prázdniny nízkonákladové tábory a babičky, to bylo fajn. Jako děti jsem dostali pár desítek tisíc do začátku (nějaká spoření), ale byt či dům jsme museli už vydělat každý svou prací.
O dost majetku jsem přišla díky manželovi, on zase naopak, jak byl jedináček, tak byl zvyklý brát od každého, kdo co nabízel...narozdíl ode mne, já byla skromná a nízkonákladová, on celkem vysokonákladový už jen svou postavou (oblečení a boty mu nevydržely apod). Takže pak bral i ode mně a nebylo mu to blbý, že žije na můj úkor.
Teď ve 45 letech se cítím celkem nejistě, že nemám takové bydlení, jaké bych chtěla. Zvažuji nějaké varianty včetně prodeje chalupy, ale je mi to líto. Asi se v tom pár let ještě budu zmítat, než to nějak vyřeším. Nějaké byty na zajištění pasivních příjmů už jsou utopie a nějak nevím, jak si víc pomoci, než víc pracovat. To mě ale dostalo do průšvihu, takže celkem blbá situace.