Desperátko, byla bys schopna ho dokopat k psychiatrovi? Argumentovat třeba tím, že hlavně (mimo jiné) i JEMU bude líp...
Jinak v celém tvém popisu mi chybí, jak to vnímají děti? Jsou z nich uzlíčky nervů, jsou jako ty, že se jim udělá špatně, když klapnou za tátou dveře, pozoruješ třeba, že když táta není doma, běhají po bytě po společných prostorech, a jakmile táta dorazí, jsou podezřele moc zavření ve svých pokojích, atd.? To by pro mě bylo asi stěžejní pro rozhodnutí, zda to dám nebo nedám. Jinak chápu rady zde, že tohle je týrání (protože je!), a že máš okamžitě odejít, ale zároveň velice chápu tebe, že se snažíš do poslední chvíle to řešit jinak a rozvod vidíš až jako opravdu krajní možnost. Ono je opravdu rozdíl mít dvě a nebo čtyři děti... Já bych ale asi bouchla do stolu a trvala na tom, že je nemocný a za a) půjde se léčit (psychiatrie), za b) půjde se mnou do poradny (nevylučuje se s a, doplňuje to a), a nebo odcházím já i s dětmi. Pokud fakt nechceš odejít, a nebo vidíš jako reálnou možnost, že on řekne, hurá, tak rozvod, konečně, tak tam dej jiné ultimátum - (odděluju domácnost, nebudu ti prát, vařit, spát s tebou, budeme trávit všechny víkendy na chalupě a sami, ty s námi jezdit nebudeš, nebo co já vím co si tam dosaď. Něco, co ti ulehčí situaci a bude to pro tebe opravdu příjemnější, snesitelnější.)