"To pojmenování a vymezení toho, co je za hranicí běžného, je zatraceně důležité. Uvědomit si, že někdy jsou problémy takové, že i kdybych se přeskocila, tak není v mé moci to vyřešit a já za to opravdu nemohu, je taky hodně důležité. Protože žít s člověkem, který není ok a mít stále pocit, že "kdybych udělala něco jiné, lepšího, on by takový nebyl" je cesta do pekel."

takhle nějak jsem prožila svoje dospívání a je to fakt hodně na pytel, a fakt jsem vinila sama sebe, že v rodině není dobře, a snažila se je smiřovat a vzájemně omlouvat, nakonec po letech pracného příměří (vyhrožovali si násilím i smrtí, uráželi se, ponižovali) mě to složilo.
A měla jsem v makovici přesto to, co výše pojmenovává Kat. Navíc každé negativum, které jsem od nich na svoji adresu slyšela, jsem prožívala a vlastně přijímala (racionální část mi říkala, že je to blbost, iracionální část šeptala "co když o mě mají pravdu a jsem špatná").
No, nakonec zabralo staré dobré "dovolí si k tobě jenom to, co dovolíš ty jim". Ale radu, jak v Desperátčině situaci vyvíjet protitlak (klidně, vyrovnaně, konstantně), tu nemám, přijde mi, že D. ten protitlak celou dobu dělá, a efekt to nemá