U nás také nechtěl připustit, bral to, že mě a rodinu určitým způsobem ztrácí (a taky ztrácí z dozoru). Ale nakonec vzal jako lepší variantu než jít od sebe a většina lidí ani neví, jak vlastně zvláštně fungujeme. Já jsem úplně jiná povaha než on. I ta má určitým způsobem lehkost přístupu k problémům jej u mě irituje. Mluvila jsem o něm s psycholožkou, zná tedy nás oba. Můžu jedině změnit svůj přístup k němu. On sám nebude nikdy řešit. Mně tak nějak nejvíc pomohlo vědomí, že já s tím nehnu. Vyloučit jej ze svého života nechci kvůli dětem. Ty k němu přistupují s lehkostí mně
vlastní. Když jsem "ho" přestala brát jako něco, co můžu řešit/ovlivnit, přestala jsem k němu směřovat svou energii, ale i zatínat zuby. Jsme kliďas, ale on mě dřív dokázal vnitřně rozhodit, že mě bolely svaly v puse, jak jsem zuby zatínala. Teď je to fajn, je mi fajn. Ale tedy paradoxně čím víc je mi fajn, tak si uvědomuji, že mi chybí ten správný chlap pro život
Já mám pořád, co dělat, spoustu koníčků (které on absolutně neuznává), spoustu lidí kolem mě, s MM se vídáme téměř denně (někdy také ne). Je mi 48. On je starej. Říká. Bude mu 50. Čím jsem starší, tím víc si uvědomuji, že něco změnit nemůžu. A když ano, budu zase tratit v něčem jiném. Mně nejvíce pomohlo, najít si v tom všem vlastní prostor, život. Možná je pro někoho smutné, že takto odděleně. Ale mám na výběr. A já se rozhodla (s kartama, co mám v ruce, takto)