Libiku,
já ti to zkusím vysvětlit na příkladu své mámy - důchodkyně.
Moje máma je člověk, kterej se nerad nudí a nikdy ji nebavily věci typu ruční práce, vaření, pečení, zavařování. Není to, co tady často prezentuje Val jako ideál ženy pro jejího manžela. Sice si vždycky potrpěla na "úklid", ale to není moc téma k hovoru nebo nějakému sdílení s přáteli, že.
No a moje máma, od té doby, co je v důchodu, si průběžně "stěžuje" na to, jak je těžký najít nějakou kamarádku, se kterou by měly stejný zájmy a mohly něco podnikat, protože většinu ženských kolem ní prostě baví to, co nebaví mámu. Vůbec nejde o nějaký peníze, důchodci mají spoustu věcí zdarma nebo za zvýhodněnou cenu (vstupy na akce, lístky na vlak apod.), navíc ona žije celej život mezi důstojnickými manželkami a to fakt žádné chudobky nejsou. Naopak "pražská babička" si na nic takovýho nestěžuje, ta i v 84 letech furt někde lítá a má k tomu i kamarádky. Máma na malým městě má ty možnosti výběru menší. Ty máminy kamarádky prostě NETOUŽÍ jet na výlet, nemají tu potřebu. Mají potřebu třeba pracovat na zahrádce, po čemž zas netouží moje máma.
Není to tak, že by zájmy jedné skupiny byly "více pěkné" nebo "více ušlechtilé", jsou prostě JINÉ a ti lidé se navzájem nepochopí. To, že někdo netouží po něčem, na co nemá, není až tak věc volby, prostě netouží, protože je tak "nastavenej". To, jak je člověk nastavenej, se od základu změnit nedá, s tím se zkrátka jen musí nějak pracovat a nějak to "zužitkovat" (nebo naopak nezužitkovat). Když si zlomí nohu Franta ze skladu, sere ho to jinak, než když si ji zlomí vrcholovej sportovec týden před závodem. To je celý. Není v tom žádné hodnocení ani Franty, ani toho sportovce.