Obě děti nám odrostly a po téměř 30 letech nastává situace, kdy budeme s manželem cestovat už jen sami. A dítě dosud bylo ten stmelovací prvek.
Ovšem naše představy o cestování se dost míjí.

Manžel: pohoda, klídek, nikam nespěchat. Kvůli určitému pohybovému omezení a velké nadváze žádné chození po horách, městská turistika jen omezeně. Elektrokolo max. 30 km denně, s přestávkama tu na pivo, tu na zmrzlinu, tu na klobásu. Večer žádná velká aktivita - knížka, počítač. Kdyby na to byly peníze, tak by si chtěl koupit karavan/obytný vůz, ale jezdit jen po Čechách/Slovensku. Do zahraničí ale s karavanem ne. Letecky nebo autobusem do zahraničí na poznávací dovolenou ne, ještě tak na týden někam do hotelu k moři s all inclusive. Nemluví žádným cizím jazykem.

Já: aktivní, chození do 30 km denně není problém, turistika v přírodě nebo městská turistika, cestování letecky do zahraničí. Poznávačky všeho druhů jakkýmkoliv dopravním prostředkem, prakticky cokoliv. Nepiju pivo ani jiný alkohol (tj. žádné večerní vysedávání na baru nebo v hospodě), ráda všechno plánuju, chci toho vidět a poznat co nejvíc a maximálně využít den. Nemám problém domluvit se německy a anglicky.
Večer teda taky ráda zalezu na chvilku s knížkou, tu beru na dovolenou vždy.

Jak to máte vy, kdo už cestujete bez dětí?
Máte si po těch letech ještě o čem povídat, aby to nesklouzlo k práci, co je třeba udělat (u toho se zaručeně pohádáme, protože manžel má pocit, že po něm "pořád" něco chci).

Mimo rodinu (spolu)organizuju dost věcí, manžel se na těchto aktivitách podílí minimálně. Když ale jde, tak se baví.

Bojím se, že to bude vypadat tak, že ráno budeme někde dlouho snídat, pak pojedeme na nějaký zámek nebo hrad, dvě hodiny budeme sedět v hospodě u jídla, pak malá procházka a zbytek dne někde na ubytování s knížkou/počítačem.
Nebo nebudeme jezdit společně nikam, budeme dělat kolem baráku (je toho dost, co dělat) a každý si bude jezdit sám, resp. manžel pojede na stanový tábor, kde roky pomáhá jako hospodář a já s nějakými známými.