Bez dítěte cestuju celej život, s manželem i bez něj, protože dítě holt není úplně kompatibilní s tím, co baví ostatní lidi. Dítě s námi jezdilo, jen když jsme někam jeli s jedněmi kamarády a jejich dětmi, protože jeden z jejich synů je jeho nej kámoš.

S manželem se shodujeme na základních věcech, tzn. nebaví nás jezdit tam, kde je strašně moc lidí a navštěvovat "atrakce", kde je strašně moc lidí. A ani jeden z nás nemá problém s tím nevylézt celej den z postele v hotelu, když se nám prostě nikam nechce.
Problém je v tom, že ho tak úplně nebaví, že je jedinej řidič v rodině.
Před covidem se to dalo řešit letadlem, vlakem, autobusem.
Kvůli covidu jsem na něm v tomhle směru závislá a jediný další řešení je jezdit s matkou. Ta pojede kdykoli kamkoli, jenže ona zas miluje místa, kde je strašně moc lidí a turistický atrakce. Takže jsem v podstatě v pasti.