"realitu mnohaletého manželství bez dětí - on hodně pracuje a práci spíš nabírá a ona se vlivem nemoci práci vzdaluje. Do toho jim v tom vztahu chybí děti, vnoučata nějaké další pojítko."

to není fenomén vztahu po x letech, to je normální život To se za život stane mockrát.

Snad kdyby místo "já se přestěhuju" řekla "co kdybychom víc času trávili v našem domě"
On se zlobí, že je postaven před realitu, ke které nestihl nic předem namítnout Že mu předem neřekla "já pociťuju nějaké neurologické potíže", ale až "diagnostikovali mi Parkinsona"

Mě přijde, že ona se s ním nějak loučí, uzavírá se před ním, i před životem.
Jejich pojítkem je ta společně prožitá tragedie, a "kyselinou jejich vztahu" odlišný postoj k tomu - on zpracoval, vytěsnil - ona ještě nezpracovala a je otevřená tomu denně žít s tou vzpomínkou do konce života.
Sousedi přišli o batole, po truchlení on jí striktně zakázal, aby to někdy zmínila a aby truchlila dál. To se mi opakovaně připomíná, když na Pelánovy koukám.