Díl mě značně zasáhl.
Tím osaměním dítěte, osaměním matky a všudepřítomným nepochopením všech okolo.
Často o tom uvažuju, jak je to vlastně u nás. Syn nejstarší velmi chytrý kluk (žádný genius, ale patří k nejlepším ve třídě) ADHD, hyperaktivní, neustále kázeňské problémy, strašný chaotik, podařilo se mu ztratit kromě hlavy snad už všechno ... změna k lepšímu co se kázně týče přišla až na 8letém gymplu - přestal se ve škole nudit.
Prostřední dcera - dost podobný případ jako kluk v Ochránci, ale testy jsme ji nedělali. Velmi nadaná na matiku, fyziku, stále někde něco zkoumá a počítá, specifické zájmy - poslouchá pouze vážnou hudbu (Dvořák, Beethoven), hraje na klavír, zajímá se o vesmír, ví věci kterým já naprosto nerozumím. Ale jinak musí být ticho, nesnáší hluk, těžce snáší školu, zdá se jí, že tam stráví den a dozví se toho polovinu, než když je doma. Vše pedantsky srovnané, i tužky na stole, všude musí být lad, vše ji vykolejí. Svým způsobem má svůj svět, on -line výuka byla pro ni ideál, úplně pookřála.
Je jí 11. děsím se, co bude.
Nejmladší - spec. poruchy učení, problémy snad ve všech předmětech, je to neustály boj, hlučná, nepořádná, veselá.
Já jako největší problém vidím skloubit tyto svým způsobem naprosto nekompatibilní děti k sobě.
TaJ má jedináčka, kterého může vždy a všude podporovat, ale co když je dětí víc a každé svým způsobem úplně jinak specifické. Někdy si říkám, že bez opory chlapa by to fakt nešlo ...