Dryjádo, děkuji. Já bych neřekla úplně, že byla socializace normální od malička, ona právě měla ten svůj svět a neznala ostych, jela naplno co se týče své fantazie a pro děti to bylo hodně atraktivní. Právě jak z ní vždycky něco šíleného vypadlo (až drzé hlášky), tak postupně nechtěla mluvit, protože asi nechápala, co říká špatně. Ale kolektiv naopak milovala, už od toho roku a půl když přišla na hřiště školka, tak chtěla odejít s nimi. Dokonce po nástupu do školky se s ní dalo lépe vyjít, nebyla už tak nezvladatelná, ale učitelky si stěžovaly, že na vše odpovídá "ne, děkuji", případně "já hračky neuklízím". Když jsem pro ní přišla, tak mrskla hračku o zem, že nechce domů..... Jinak by v tom věku 2-3 let odešla s kýmkoli cizím, většinou nabrala směr a letěla dokud jsem jí nechytla, nereagovala na pokyny. Takový hyperaktivní poděs, i když jí tu diagnózu nikdo nechtěl dát, čemuž se ani nedivím, když jsem viděla, jací dokážou být někteří chlapci.
Zároveň hodně nešikovná, často od někud spadla, věci v nepořádku a chaosu (což taky není typické pro AS).