Jan Stránský:Blog: Je načase vytěsnit antivaxery

Předem se omlouvám za nahněvaný tón následujícího textu. Ale po roce a půl s koronavirem je již neúnosné tvářit se soucitně, pokoušet se pochopit antivaxery a chtít s nimi nacházet společnou řeč. Ne, trpělivost došla.


Prosím vás, toto je apel na všechny, kdo na sociálních sítích a v internetových fórech žlučovitě debatují o tom, že očkování je podfuk. Že na covid nikdo neumírá. Že vakcíny zabíjejí. A že nikomu, kdo si každé druhé úterý přesně 82 vteřin po půlnoci polije nehet malíčku levé nohy Vincentkou, nic nehrozí.

Aby bylo jasno, mluvím k verbálně agresivním antivaxerům, kteří šíří zákeřné nesmysly. Nikoliv k lidem, kteří se z různých důvodů prostě nechtějí očkovat, ale nedělají kolem toho zuřivé haló.

Nuže, anonymní antivaxeři, přečtěte si, slušně žádám, třeba v téhle reportáži Seznam Zpráv slova sestřičky, jež přemítá nad tím, proč v „její“ nemocnici skončila celá nenaočkovaná rodina. Matka zemřela, otec bojuje o život a dcera (snad) vyvázla taktak. Příšerná tragédie. „Říkám si: Proč se neočkovali? Měli možnost, tolik se o nemoci mluví. Nemuselo to takto skončit,“ přemýšlí zdravotní sestra Lucie Bezdíčková.

Její kolega, primář Marek Proksa, se svěřil se svou frustrující zkušeností. „Když leží u nás, je už na vakcínu samozřejmě pozdě. Myslím si o tom svoje. Ale už jsem zažil, že se mě pacient tady zeptal, jestli se ještě může naočkovat. Jen jsem řekl, že teď už ne. Člověk si v tu chvíli samozřejmě říká, že to takto nemuselo dopadnout.“

Poslechněte si i příběh lékaře Petra Přibyla, jak jej odvyprávěl naší redakci. Dobrovolně se vydal na pomoc nemocným na covidové oddělení. Nakazil se a dodnes trpí. Reálně mu hrozí odchod do invalidního důchodu. „Štve mě, když vidím, jak lidé ta opatření porušují, nenosí respirátory. Covid opravdu není chřipečka. A bohužel nestačí ani těch třicet tisíc mrtvých, aby si to někteří uvědomili.“