Jako bych slyšela své příbuzné: "to je drahýý" mantra, ve které jsem vyrostla. Všechny věci jsem měla poděděné či ze sekáče. (Ale koupili si pak byty a chalupy).
Nejvtipnější byla babička, která špatně slyšela, takže mluvila děsně nahlas. Mezi smíchem a trapností. Poslední roky mluvila jen o cenách, o tom, co kdo rekonstruuje, kolik to stálo a kde ty prachy asi vzal.
Chudák babička ale měla ráda jeden drahý hipsterský zákusek, na které chtěla zvát pomáhající příbuzné, sama by si nedala - nikdo nechtěl, že by jim to za tu cenu nechutnalo.

Pak jsem byla jako dospělá s miminem s rodiči v Itálii (měli volný pokoj navíc, za který se neplatilo) a chtěla jsem je pozvat aspoň na náměstí kafe - chápete, oni by si V ITÁLII ANI JEDNOU nedali kapůčo, že si ho doma uvaří levněji... Do restaurace se pochopitelně nikdy nešlo. chudí nejsou.