"ani ta restaurace nepadá v úvahu, nechci poslouchat, jak je to drahý, za ty peníze nic moc"

Tohle mi dělá tchýně, ale usoudila jsem, že je to nějaká společenská záležitost (odmítnu, ukážu tím, jak jsem skromná, a že vlastně nic nežádám a pak to stejně dostanu). Něco na úrovni třeba small talku. Má to svoje pravidla a musí se to tak dělat. Upejpat se, že je to pro ni moc drahý, je pro ni nějaká nepochopitelná součást slušného vychování.

Jsem na homeoffice, a tak jí posílám kurýrem z práce svoje obědy. Každý týden se sama ozve, jestli jí je budeme objednávat, tak je objednáme a řešíme potom, že za ty peníze, co nás to stojí, to zase tak dobrý není a raději jsme mohli něco dopřát dětem. No a každý týden vyprávíme, že ty peníze na stravenky mi z výplaty stejně strhnou, a když do práce nechodím, tak jídlo akorát propadne. Ona o to aktivně stojí, ale stejně pak dělá drahoty. Nemyslí tím, že to pro ni není dost dobrý, ale naopak, že je toho pro ni škoda. Člověk si o falešné skromnosti může myslet, co chce, ale holt to u ní jinak nebude.