Monty, pro mě je ten pohled nezatížený nějakým pocitem vlastního diskomfortu v mládí.

Ve věku mého syna (25) jsem teprve čerstvě bydlela samostatně, měla zábavnou práci za málo peněz, a byla spokojená ve všech směrech (kromě politiky, ale to je zas jiná historka). Vedla jsem ale poměrně úsporný život (jablíčko v batůžku a tak, jak už jsem psala).
Syn je taky v pohodě, má navíc dceru, a finančně je na tom asi celkově lépe, než já tehdy.

Dnes jsem zajištěnější, úměrně desítkám let práce a rozumného nakládání s penězi. A nepřipadá mi sobecké "nedorovnávat" synovi ten sice znatelný, ale ne řádový rozdíl. Ani by to nechtěl. On se přeci zmůže taky sám. Jako my, jeho rodiče.

Jde o to, že já jsem zamlada nijak netrpěla, a nepotřebujeme proto nikdo, aby se syn měl v těch samých letech věku lépe, než já. Přesto se má už teď lépe. A má předpoklady, schopnosti, dostal to vzdělání... aby se i nadále pořád úměrně věku měl lépe, než my. Teď už je to na něm.