Moje maminka a babičky mi také při neplánovaném těhotenství vyprávěly, že nejdůležitější je se vdát a dítě pojmenovat po otci a bylo jedno, že to byl úplnej vůl. (Předtím to několik let vůl nebyl, ale v těhotenství se tak chovat začal a o mnoho let později se ukázalo, že to byl počátek velmi vážné duševní choroby a asi za to ani nemohl). Dala jsem mu tehdy košem, svatba nebyla a odstěhovala jsem se hned po šestinedělí.

Dneska mi příbuzné svorně říkají, jak je dobře, že jsem si ho tehdy nevzala a nezůstala s ním, ale tehdy si byly úplně jisté, že dělám tragicky špatně a hořekovaly nad tím. Přitom já dobře věděla, že v rámci situace, která nastala, dělám to nejracionálnější, co můžu. Sice si dnes vyčítám (aniž bych toho litovala), že jsem opustila nemocného člověka, ale to jsem tedy netušila. Každopádně rady jsou jen rady, ale svůj osud má člověk v rukou sám, ať už si kdo chce říká cokoliv.