U mě se paradoxně zvládne rozhodnout (a rozhodnutí unést) mladší dítě, to starší se toulá ve vlastních snech (pokud nehraje na počítači). Kdyby to bylo na něm, nevstane z postele, nechodí do školy, nejí, nepije a nemá žádné kamarády. Nikdy si ani neuměl hrát. Je nesmírně unavující furt ho kopat k něčemu. Někam jdeme, on tam nechce, jsme tam, odmítá odejít.
Jo, sám chtěl jít na 8G a děsně se divil, že ho nevzali, nemá na sebe vůbec náhled. Myslí si, že je ve všem perfektní, jakákoliv kritika jde mimo něj (což je ovšem povaha k nezaplacení). Bojím se, až se jednoho dne probere ze snu, že to bude tvrdý náraz.