Ne. Uz jsem izolovaná podzimem (všichni zalezli, venku brzy tma), covidem, rodičovskou dovolenou (pořídili jsme si posledňátko pozdě, všechny vrstevnice už mají starší děti, které už se druží samy, mladší matky neznám, nemám se s batoletem moc s kým stýkat). Manzel casto chodi z prace pozde. Vcera jsem si s hruzou uvedomila, ze jediny dospely s kterym jsem promluvila vice nez pozdrav na ulici, byla prodavacka v cukrarne, kde jsem objednavala dort pro dite. Pokecaly jsme si o nabidce dortu a o tom, jak ho chci nazdobit. Naplnujici. A casto ani to ne, neb s kuryrem z rohliku si nepokecam, rozhovor v supermarketu o tom, zda mam zakaznickou karticku, me taky prave nenaplnuje. To uz si vic pokecam se samopokladnou. A neskromne mi nestaci ani to, ze se bavim se starsimi detmi. Pod tlakem pozadavku skoly se stejne velka cast nasi komunikace toci kolem skolnich povinnosti a jejich nechuti je plnit.

Kdyz jsem o materske izolaci cetla na materske se starsimi detmi, pripadalo mi to jako sci-fi. Vsechny aktivity a kontakty jsem malem nestihala. A najednou plizive se me to zacalo osobne taky tykat.