Osobně tohle vnímám jako určitou paralelu s přiváděním dětí na svět... Děti, které se nám narodí jsou vlastně také k našemu obrazu, dostanou víceméně naši podobu, učíme je dobru, lásce, ale pokud chceme, aby byli životaschopní, musíme jim nechat svobodnou vůli a budeme je milovat i v jejich chybování a vždycky budeme doufat, že dobro, které jsme do nich vložili, se ujali a nakonec je dovede na správnou cestu...
Vůbec vidím v náboženství hodně takových příměrů a osobně tedy jsem u teorie vejce a slepice - tedy odvíjí se náš život v paralele s biblí nebo je bible psána jako paralela k životu? No a přikláním se k té druhé variantě