Tak dřív byla víra či bible návod na slušné chování. Ono bylo nutné umravnit lidi. Dnes už žijeme v civilizované společnosti, alespoň v naší části světa si to chceme myslet, a tak se mi zdá, že má náboženství pro věřící smysl jiný než, že by potřebovali návod na chování. I když tedy četnost afér kněžích a farářů napříč širým světem mě bohužel přivádějí na myšlenky, že oni se ve svém hříšném chování zrovna svého nadřízeného Boha příliš nebojí.

Za mořem, kde žije můj táta, berou víru víc vážně. Každou neděli do kostela, církevní základní škola je lepší než státní, zpěv ve sboru či dobročinnost je takřka nutnost. Chtějí-li se začlenit do komunity, ve které žijí, nemají ani jinou možnost, je to takové zvláštní. Mě to přijde, že se vírou ani odlišovat nemohou, chtějí-li tam žít, také jsem svého tátu jako věřícího neznala ze svého dětství. Je to dobrovolné, ale vlastně není. Ale asi se tam lidé tak neptají jako my tady, prostě to přijímají.