Víš, Ájino, mně se v tom nechce moc patlat. Kopíruju kousky starších příspěvků, které jsem zpočátku psala pod jiným pseudonymem, aby mne náhodou nevystopoval někdo z matčiných známých. Snad to nehrozí, takže tedy: "má dost nepříjemný zvyk do všeho mluvit, dávat tzv. dobré rady, ukazovat mi cestu v domnění, že si sama nevím rady. Cokoliv, co řekne, zní jako rozkaz velitele, který musí být splněn – ačkoliv tvrdí, že tak to není. Má tendenci s dospělými komunikovat stejným autoritativním způsobem, jako komunikovala kdysi se svými malými žáky ve škole. Člověk je pak neustále napomínán, upozorňován na jedině správná řešení. Všechno bere smrtelně vážně, takže ať začnete mluvit o čemkoliv, vždycky z toho udělá strašný problém a tragédii. Nakonec zjistíte, že si vlastně nemáte o čem povídat, abyste se vyhnuli závažným debatám." "Dost často se pochopitelně s matkou neshodnu ani v oblasti péče o syna: např. nočníček mi vnucovala už když mu bylo 8 měsíců, a já ho přitom chtěla nechat k nočníku dozrát. Máme chodit ven na zahradu třeba po půlhodinkách několikrát denně, přitom pro mě je samotný fakt, že se dítě v poklidu ustrojilo, takový svátek, že chci, aby vycházka ven už stála za to, takže raději jedeme někam do města do parku. Nakupujeme mu prý moc hraček a knížek, a já přitom jen chci, aby měl pestrý výběr a dostatek podnětů k různorodé činnosti a nenudil se. Nebo ho zase prý škaredě oblékám – a přitom vím, že mám lepší vkus než ona, syn chodí pěkněji ustrojený než kdysi já, a výběru synova oblečení věnuji možná až luxusně dost času – a tak bych mohla pokračovat." "Fakt je, že se těmito problémy dnes už po většinu svého života netrápím, a všechno si dělám tak, jak chci já (popř. po dohodě s manželem). Většinou tak svou matku a její názory úspěšně ignoruji. Nicméně bohužel čas od času za matkou musíme zajet, čas od času jí musím zatelefonovat (raději častěji telefonovat, než aby mě lákala k sobě samotnou se synem na návštěvu), a to ze dvou důvodů: jednak to cítím jako svou povinnost, a jednak ji – bohužel – potřebuji na občasné pohlídání syna. Telefonáty s ní mi občas zkazí půlku večera, a co se návštěv týče, tak před každou se mi tak svírá žaludek, že si poslední dobou raději už dopředu beru prášky na uklidnění." "Jakýkoliv náznak kritiky vůči matce si bere tak, že při sebetaktičtěji vedené diskusi zpanikaří, začne hystericky brečet, vyčítat, že jsem na ni zlá, a že takové chování si nezaslouží, že pro mne přece chce jen to nejlepší, citově mne vydírá atd. atd. Po dlouhých hysterických záchvatech se nám zatím vždy podařilo ji uklidnit, ale jedině tím, že jsme veškeré připomínky zase hezky vzali zpátky, a dělali, jako že jsme vlastně ani nic nechtěli říci. Je celkem jasné, že prostě není schopna jít věcem na kloub, není schopna o svých pochybeních a omylech přemýšlet, ba dokonce není schopna si je ani připustit. Musí kolem sebe cítit aureolu dokonalosti a bezchybnosti, jinak by se jí patrně zhroutil celý svět, a pochopitelně nikomu nedovolí tuto aureolu zpochybnit." a tak dále.
--- Za tu dobu jsem zase trochu popostoupila, uklidnila se, prášky si už brát nemusím. Taky matka se "trochu" vyvíjí - už tolik nereje, sporným tématům se vyhýbá - přesto si třeba při každém telefonátu neodpustí poznámky typu "tak synek už doufám spí" (přitom dokopat ho do postele je záležitost přinejmenším problematická, a když už tam je, tak se třeba ještě hodinu v posteli převaluje), nebo včera zaperlila "tak už se zlepšil v tom jídle?" (jednalo se o to, že ve škole nesvačí; já synovi můžu nabízet RŮZNÉ druhy jídélek, nadhazovat, že se může nasvačit, ale donutit ho nemůžu; nebo mám snad dopadnout tak, jak dopadla moje matka, když ryla do bráchy, aby jedl? On pak sice zakoupil lístky na obědy, ale dal je spolužákům a sám na obědy nechodil...) atd.
Když jsem asi před dvěma roky při její nějaké nevhodnosti (myslím, že chtěla, abych syna tak a tak oblékla a trvala na tom autoritativně, i když jsem říkala NE) dost tvrdě vypěnila, a viděla jsem, že jsem tak rozrušená, že už nad sebou ztrácím kontrolu, tak jsem chtěla i se synem odejít z domu a jít pěšky "do vsi" na autobus a pak domů, tak se se mnou prala o dítě, že prý "toho chudáčka nemůžu vytáhnout v noci ven" (byl listopad, venku tak kolem 0 až 5 oC, a před pátou podvečer, přičemž jsem samozřejmě syna normálně oblékala, aby nenastydl). A tak dál. Prostě mám dvě teoretické možnosti - rozejít se s ní, anebo držet pusu a dělat, jako že dělám přesně to, co říká.
Tož tak.
M.