Ano, takhle to někdy také mívám v přírodě - hlavně v horách
A možná snad ani ne slzy, ale takový naprostý klid a krása a splynutí, pocit bezpečí.
To ovšem opravdu nebude asi nijak souviset s (ne)vírou v Boha.
I když... tuhle mě obraceli na víru dva starší pánové v klínu hor na cestě kolem říčky plné kamenů vodopádků tůněk - no zemský ráj to na pohled, a normálně té krásy kolem k tomu zneužili. Nejdřív jsme si po pozdravu co protijdoucí turisté zanotovali, jaká je to krása, a oni pak "...a co myslíte, vzniklo to samo?" Jelikož mě vůbec nenapadlo, kam míří, začala jsem přemýšlet, zda mám podat výklad o příslušném vrásnění koncem prvohor a následném v třetihorách spolu s erozní činností vodních toků, a mezitím získávala čas nějakým "jak to myslíte, že by lidé tu do přírody nějak zasahovali?", ale to už se projevili: "A co Bůh?" Nenechali se zastrašit odpovědí "No to vůbec", a věnovali mi CD o Spasiteli. Takže i tu přírodu vnímá ta a ta skvadra asi jinak.