Stará huso (nechceš se nějak přejmenovat?
), já to beru tak, že přinejmenším to, co mi dal ten vztah za jejich život, je ve mě dál - jsem takový člověk, jaký jsem, i díky jejich lásce, nesu si ji v sobě. Plus tedy (možná poněkud chorobně) nemám problém si s nimi "pohovořit", tj. vést s nimi ve své mysli dialog - jejich odpovědi, otázky, náměty, poznámky... jako by slyším od nich (jejich hlasem, slovníkem, pochopitelně názorem, způsobem přemýšlení).
EDIT: jo a ten "rozhovor" mi pomůže v současnosti - podívám se na věci jejich pohledem, pomůže mi to zorientovat se ve věci, nemám k dispozici jen svoje názory, svůj způsob myšlení, ale i jejich.