Já tě asi moc nepotěším. Tedy pokud to nemáš tak, že "povídej, přeháněj, člověka to potěší, když slyší o cizím neštěstím".

My měli s manželem podobný režim - po ztrátě práce se manžel odstěhoval na chalupu, kde našel slušnou. Jenže tam strašně zlenivěl. Časem si to představoval tak, že já s dětmi tam za ním budeme jezdit, ale on přece přes týden pracuje, tak si potřebuje o víkendu odpočinout. Takže čekal, že já přijedu, uklidím, navařím. On, když bude mít chu´t něco pošolíchá kolem baráku a když bude mít chu´t si chvíli poklábosí s milými dětmi.

Jenže já taky pracuju, mám na krku domácnost v bytě a k tomu ty dva puberťáky. Tak moje představa byla, že když bude dělat kolem baráku, tak uvařím, když ne, tak si občas vyrazíme někam společně s dětmi nebo i bez nich, najíme se cestou. Nebo budeme dělat společně na zahradě, takže jídlo bude jen nějaký jednoduchý.Nebo třeba já budu dělat na zahradě a on uvaří. On bude udržovat naši domácnost na chalupě, já budu udržovat naši domácnost v bytě. Ale budeme si dál spolu povídat a řešit společné problémy.

K tomu nedošlo. Očekával, že já budu všude uklízet a vařit, a ideálně o víkendu ještě navařím tak, že mu zbyde aspon na pondělí. S dětmi nebyl schopen si povídat, protože jsou v pubertě, takže skoro každá diskuse se hned na začátku zvrhla, protože děti mají samozřejmě dost jiných názorů a navíc k tomu ten jejich tón a ksichty... Takže se s nimi hned začal hádat. Ale když jsem s ním chtěla něco řešit, něco, co já považuju za problém, tak to baatelizoval, že vymejšlím zbytečnosti a ať ho nechám, že si potřebuje odpočinout.

Takže jsme se rozvedli. Tak ti přeju, ať vám se to tak nepokazí.

Jinak ten pocit, jak se vše na mě hrne a když se jedné věci zbavím, se buď za chvíli vrátí nebo přiletí jiná, to mám dlouhodobě.