No, připadám si teď trochu podobně jako ty. Vyždímaná jak citron. Také učím, v etopedickém zařízení a děti teď přichází velmi velmi náročné. Do toho se změnil pracovní kolektiv a ještě si to úplně nesedlo, což je v této práci fakt důležité, aby kolektiv táhl za jeden provaz, jinak si nás děti namažou na prsa. Do toho měli někteří covid, tak nás bylo pedagogů pět a půl. Doma naštěstí mírný puberťák s poruchou učení, který byl dva týdny nemocný, pak celotřídní karanténa. A naštěstí pohodový 11ti leťák. Jsem s kluky sama, tatínek zájem o kluky neprojevuje. Naštěstí už kluci nepotřebují neustálý dohled, protože nemám nikoho kdo by kluky obstaral. Mám už 7let přítele a vidíme se také jen o víkendech. Tento model mi vyhovuje. Stejně bychom na sebe neměli v týdnu čas.
Přesto vnímám toto období za fakt hodně náročné - psychicky. Ale vědomě se tomu snažím nepoddávat, i když to nejde 100%. A také tomu v určitých chvílích podléhám. Pak bulím jak želva a tím ten tlak ze sebe dostávám Někdy jsem protivná na syny, ale mluvím s nimi pak o tom (taková deformace z práce, která je ale přínosná). Hýbu se, chodím ven, cvičit a plavat do rybníka. To mě hodně pomáhá. Jdu klidně i večer za tmy s čelovkou na hlavě. Bez těchto aktivit bych to asi nedávala.