No nedávám to.
Momentálně jsem nějakých 32 hodin v práci, děcka jsou samy doma, starší ještě k tomu byla nemocná, samy na barák a psa. Manžel na Donbasu. Od včerejšího večera jsem průběžně pohřbila 4 lidi, mám z toho dost špatné pocity. Ne všechno zvládáme tak, jak bychom chtěli, v práci jsou všichni přetížení, zmatení, hádáme se. Mnoho nás onemocnělo, a to i dosti vážně, jiní jsou doma s dětmi i rodinnými příslušníky.
V neděli ráno jdu do práce zase a zůstanu do pondělního večera, vlastně nemám kdy uklízet, žehlit, atd. Manžel se mnou nemluví, ani vlastně nevím proč je uražený. Docela jsem toužila po orazu, víkendu někde v penzionu v horách úplně sama. Teď už se to zase přelévá do fáze: zavřít oči a nic nevědět.