máto nevím, já děti zpracovávám od relativně útlého věku - a co mě synek dorostl, což bylo zhruba v době kdy jsem měla operaci oboustranné tříselné kýly, od které nesmím nosit nic nad 4kg (což se, samozřejmě, dodržet tak úplně nedá) - tak považuje za normální, že "nosí" - nákupy, pytle s krmením, balíky sena, trámy... a já ho chválím a on je spokojen, protože dělá "chlapskou" práci (i když do chlapské postavy musel ještě dorůst). Ale je u nás jasné, že slabá žena nebude dělat těžké práce, když jsou doma "chlapi" (manžel má taky ke dvěma metrům).
Kafe - od malinka děti vědí, že maminka potřebuje kafe. Spíš si z toho děláme legraci, ale podařilo se mi kafe uhájit jako "můj" prostor a čas - od kafe se zvedám pouze v případě požáru či tepenného krvácení... myslím, že na kecy typu, že mám přestat pít kafe, by stačilo se na puberťáky podívat a optat se, zda si to skutečně přejí )
No poslat mě děti sportovat - tak si v tom okamžení oblíkám kabát a odcházím "sportovat" - s tím, že "v lednici je hovězí k večeři a bylo by potřeba dát prát barevný prádlo".

Jako jedna věc je miláčky milovat, a druhá věc je nechat si od nich kakat na hlavu... Na druhou stranu, vždycky jsem se snažila brát vážně, že oni taky potřebují si odpočinout nebo mají dny, kdy je jim divně. I jsme párkrát udělali to, že byli doma ze školy, když jim nebylo dobře - klidně jen kvůli únavě nebo tomu, že jsou přetažení nebo tak... měli jsme pravidlo, že jednou za pololetí si můžou říct, že chtějí zůstat doma i bez zjevné nemoci nebo tak... každý člověk má nárok na to, cítit se unavený nebo depresivní nebo mít potřebu volnějšího dne...