Libiku, pocit máš moc pěkný. A do malé míry i oprávněný, jsem dcera submisivní maminky a dominantního otce. Jenže můj muž je syn velmi emancipované a samostatné maminky a otevřeného laskavého svébytného otce. Takže v dobách mládích jsem měla tendenci být ta ženuška, všechápající, nestěžující si. No, zásadní ale je nikoliv má blbost v tomto směru, ale to, že MM až na drobné výjimky neměl nikdy tendenci toho zneužívat. Prostě je vychovaný v tom, že žena není sluha, ale že chlap má ruce a když něco chce, zařídí to. A že chlap má zodpovědnost za rodinu, kterou nenechá ve štychu. Opravdu mu nemusím říkat, že když je mi blbě, je třeba uvařit, nebo nakoupit, nebo něco opravit, vyprat, zařídit, vyvenčit psa. Dotaz na to, zda může odjet na víkend a vzít si tedy auto, když je zrovna doma někdo marod, je úplně běžný. Takže díky mému muži jsem naopak já vyrostla a mnoho věcí pochopila. Je v tom ale velký kus štěstí. Ne, není to žádný anděl, má svoje, občas bych ho přetrhla. Ale STARÁ SE, FUNGUJE, POMÁHÁ, JE ZODPOVĚDNÝ ZA SVOU RODINU. A nemusím ho o to žádat. Mmch i tu kytku přinese občas sám od sebe.
A proč mám problém stím, jak dlouá léta bagatelituješ vztahové průsery? Protože těch několik dlouholetých průserů vidím z blízka kolem sebe. A vidím, jak jsou ty holky (chytré, schopné, pracovité a hezké) udupané. Jak strašnou zodpovědnost cítí za ten vztah a jsou duševně v pozici "co dělám špatně já, nejsem dost dobrá, můžu si za to sama". Ne, mohou za to, že si včas neuvědomily, že chlap je neschopen běžného rodinného života. To je jediná chyba. Protom už se to veze, a ony jsou absolutně vyčerpané. Takže "přitul se a ....." je prostě mimo.