Tato zpráva zveřejněná minulý týden na sociální síti lékařem ze středních Čech mnou otřásla:

„Sedmdesátiletá paní, nenechala se očkovat, protože jí děti vyhrožovaly, že jí přestanou půjčovat vnoučata. Začátkem týdne zemřela na covid. Ne každý je konspirátor a antivaxer, někdo je prostě oběť.“

Jak se musela cítit babička, která se sice možná bála covidu, ale nechtěla přestat vídat milovaná vnoučata?

A jak tragédii dneska prožívá její dcera? Vyčítá si, že zabila svou mámu?

Tento dramatický příběh je jasným argumentem, proč očkování, minimálně lidí v seniorském věku a lidí z rizikových skupin, prostě musí být povinné. Už proto, že někteří zranitelní či málo sebevědomí lidé chtějí mít v rodinách klid a nedobrovolně se podřídí „odmítačskému“ názoru toho silnějšího.

Stejně jako se nepřipouští žádná diskuze o jiných nařízeních státu, která jsou v zájmu bezpečnosti celku, tak to musí být i v případě boje s paralyzujícím virem.

Auta můžeme řídit od osmnácti, i když by to někdo zvládl dřív. Před jízdou nesmíme pít alkohol, i když údajně jedno pivo nikoho „neohrozí“. Musíme mít za jízdy povinně zapnuté bezpečnostní pásy, i když to třeba tlačí do břicha. Stejně tak nesmíme krást, podvádět, šířit nakažlivé choroby… A když to jde, musíme se chránit vakcínou. V zájmu celé společnosti.

Nedělejme z toho fatální drama o prolomení občanských svobod.

Stát dávno svými vyhláškami určil povinná očkování, která dostane každé mimino hned po narození – a jedině tak se podaří udržovat ve společnosti imunitu vůči všem zákeřným „svinstvům“ jako jsou neštovice, záškrt, černý kašel a podobně.

V dnešní covidové době není vhodná chvíle na falešnou iluzi o dobrovolném zvažování vakcinace a přemýšlení nad alternativními „pravdami“ (bludů najdete na sítích a v řetězových mailech hromadu, to nemůže být čtení inspirující k zodpovědnému rozhodnutí).

Politici, ať už z dosluhující vlády, nebo z té, která čeká, až se hlava státu odhodlá k jejímu jmenování, musí nutně vnímat blížící se katastrofu: vyčerpání, kolaps či odchody zdravotníků, zhroucení systému a fatální dopady do dostupnosti péče pro onkologické a jiné pacienty.

Tohle není situace pro dobrovolné lavírování.

Politikům přeju odvahu k jasnému rozhodnutí a nám všem otevřenou mysl a sílu vystoupit ze zajetí předsudků a falešných zpráv.

Z komentáře Jiřího Kubíka, celé zde