Přidat odpověď
Kulicko, ja se ve tve dceri docela vidim, v tom veku. U mne to zacalo sikanou ve trinacti a pokracovalo do druhaku stredni skoly, tj. do sestnacti a neco. Proste jsem nesnesla byt v kolektivu, i kdyz sikana byla jen ve skupine na anglictinu, nikdy ne v me vlastni tride a na stredni uz nebyla vubec, kolektiv byl moc fajn. Ale poradne ten pocit dodnes vysvetlit neumim, myslim, ze hodne z toho delaly rozhazene hormony, nejak jsem nevedela, co to vlastne je. Chodila jsem mocne za skolu, vyhybala jsem se ji, jak jen to slo. Proste jsem neumela v tom byt. Jeste k tomu se vazalo, ze jsem mela naplanovanou sebevrazdu, jako opravdu skoro dokonale, porad jsem se chtela rano neprobudit, cele ty tri roky bylo jen temno. Pak najednou to preslo skoro ze dne na den, ale myslim, ze za dalsi rok uz bych ziva nebyla, kdyby to najednou neutlo. Nikdy jsem o tom nemluvila, nikdo o mych planech nevedel. Jen upozorneni, nechci strasit, proste to v te hlave muze byt.
S terapeutem neporadim, ja bych s nikym nemluvila, tehdy uz vubec. To, ze je k tomu dcera ochotna, je nejspis dobre znameni.
Předchozí