TaJ, já jsem třeba vždycky ráda někam cestovala, v mládí i v dospělém věku, ale musela jsem to mít vždy pořádně zařízené. Cestu, ubytování, jídlo, doprovod někoho zodpovědného, kdo se vyzná. Sama bych nikam nejela, ztratila bych se i v Praze. Natož do zahraničí, kde se nedomluvim, všecko je tam jiné, divné. Já jsem hrozný panikář. Mám prostě ráda jistotu a nesnáším jakékoli dobrodružství, kdy nevím, co se bude dít. A vždy jsem byla ráda doma, vyhovuje mi, když někam jdu s kamarádkou na dvě hodiny, na kafe, do divadla, na koncert, na vystavu, ale pak se zase můžu vrátit do svého klidu a bezpečí. Měla jsem to tak vždycky. A vždycky jsem nesnášela velké společnosti, hluk, shon, hlasitou hudbu, hlasité lidí. Nikdy mě nelákalo jít na nějaký mejdan, někam do baru nebo něco podobného. Jako mladou dívku mě nejvíc vyhovovaly procházky přírodou, s jednou, dvěma kamarádkami. To jsem milovala. A když nebyly po ruce kamarádky, klidně jsem vzala zavděk rodiči a šla jsem na procházku s nimi, třeba v osmnácti. S maminkou jsem byla na dovolené v Bulharsku ještě v 21 letech, kdy už jsem dávno chodila s BM.